Cesta k uzdravení

Zorientovat se v možnostech léčby a správně sestavit tým odborníků je klíčové

Šíříme osvětu

Respektujeme jedinečnost

ÚVOD

Cesta k uzdravení

Od nemoci k sobě

Poruchy příjmu potravy vznikají z komplexní souhry faktorů, prostupují všemi oblastmi života. Ohrožují tělo, ale negativně ovlivňují i myšlení, emoce, vztahy. Při léčbě potřebujeme myslet na tuto mnohovrstevnatost a sestavit tým odborníků z lékařských i nelékařských profesí, který pomůže začít síť obtíží rozplétat.

Zorientovat se v možnostech léčby a najít ty správné lidi může být náročné, proto jsme popsali, jací odborníci se problematice věnují a v čem je spolupráce s nimi v dané fázi uzdravování užitečná.

Přestože je každý životní příběh specifický a každý se s nemocí vyrovnává jinak, základní stavební kameny týmu jsou stejné a většina nemocných je v procesu léčby potřebuje. Klíčové je návštěvu odborníka neodkládat. Specialista, se kterým se člověk setká jako první, by pak měl umět k sestavení mezioborového týmu pomoci. 

PRVNÍ KROK

Všimnutí

Čím dříve problém zachytíme, tím nadějnější je šance k rychlému uzdravení. Jak si všimnout, že se něco děje?

Dotyčný často postavu i změny ve stravování cíleně skrývá. Někdy jako první zpozorní pediatr, praktický lékař nebo gynekolog, jindy si nápadností v chování všimne učitel, rodič nebo kamarád.

Zejména v počátcích onemocnění si sám dotyčný ještě může uvědomit, že v jídle a pohybu přestal být svobodný, že ho myšlenky na ně příliš zatěžují. Pokud už ho nemoc příliš pohltí, ztrácí od ní odstup a často přestává být schopen chápat, v jak velkém je ohrožení. Někdy se za své chování stydí nebo nevěří, že ho dokáže změnit. Laskavý zájem od blízkých lidí může pomoci problém pojmenovat a vést ke včasnému vyhledání odborné pomoci.

DRUHÝ KROK

Zorientování

Pro první zorientování může být nejjednodušší probrat situaci s pediatrem nebo praktickým lékařem.

Je ale také možné se rovnou objednat na konzultaci k psychologovi nebo psychiatrovi, jejichž expertízou jsou právě duševní onemocnění. Pro žáky a studenty může být nejsnazší cestou školní psycholog. Této fázi, která člověka i jeho okolí přivádí k prvotnímu porozumění projevům nemoci a jejich souvislostem, říkáme psychoedukace.

TŘETÍ KROK

Uzdravování

Po vyhodnocení závažnosti je nutné nastavit cestu k uzdravení a přizvat ke spolupráci ty správné odborníky.

V této chvíli je také třeba vyhodnotit, zda závažnost zdravotního stavu umožňuje vydat se ambulantní cestou léčby, nebo zda je nejprve nutná léčba formou hospitalizace nebo stacionáře.

ČTVRTÝ KROK

Trpělivost

Cesta z ppp bývá klikatá, člověk po ní kráčí v různě rychlém tempu v různých obdobích, tak, jak je právě schopen.

Někdy zpomalí, zastaví, někdy i couvne nebo vybočí a znovu hledá směr – to vše k uzdravování z ppp patří. Trpělivost je nepostradatelná esence, kterou potřebuje každý člověk s ppp sám od sebe i od svých blízkých. Trpělivost okořeněnou nadějí, že na konci cesty čeká uzdravení a život bez okovů tyranizující nemoci.

ODBORNÍCI

Kdo patří do týmu

Cesty k uzdravení se mohou účastnit tito profesionálové

PSYCHOTERAPEUT

Psychoterapeutická péče je klíčová ve všech fázích onemocnění. Léčí prostřednictvím vztahu mezi klientem a psychoterapeutem, který je v mnohém speciální, stojí na důvěře, autenticitě a skutečném zájmu. Psychoterapeut podporuje vývoj klienta na cestě k uzdravení, zohledňuje jeho tempo a individualitu. Ve společném dialogu se s klientem zaměřuje na ta témata, která se v dané fázi cesty dostávají do popředí. 

Psychoterapie se nestuduje na vysoké škole, není svébytným oborem s vlastním vysokoškolským titulem. Psychoterapeutem se stává nejčastěji psycholog, psychiatr, někdy i lékař jiné odbornosti nebo například sociální pracovník, který kromě vysokoškolského studia svého oboru absolvoval některý z dlouhodobých, povětšinou pětiletých, komplexních psychoterapeutických výcviků akreditovaných odbornými psychoterapeutickými společnostmi.

RODINNÝ PSYCHOTERAPEUT

V centru zájmu rodinné psychoterapie jsou vztahy a způsoby komunikace mezi všemi členy rodiny. K léčbě ppp přistupuje rodinný psychoterapeut z perspektivy zaměřené na zdravý vývoj rodiny, snaží se podporovat vzájemné porozumění. S individuální psychoterapií, která poskytuje prostor přímo člověku s ppp, se účinně doplňují. Obzvláště v rodinách, kde onemocní děti a dospívající, je rodinná terapie podstatným prvkem péče. 

Rodinný psychoterapeut má stejnou odbornost jako individuální psychoterapeut. V optimálním případě se jeho psychoterapeutický výcvik zaměřoval na práci s rodinami, nejčastěji se jedná o výcvik v rodinné nebo systemické psychoterapii.

PSYCHIATR

Psychiatr má dobrou znalost možných zdravotních komplikací. Setkání s ním proto budou více zaměřená na tělo a jeho reakci na nabízenou pomoc v podobě výživy. Je záchytným bodem také pro případ, že se objeví přidružené potíže jako jsou úzkosti nebo deprese. 

Psychiatr je lékař se specializovanou způsobilostí (atestací) z psychiatrie, který provádí diagnostiku a mimo jiné je oprávněn předepisovat léky–psychofarmaka. Může poskytovat i psychoterapii, pokud absolvuje dlouhodobý psychoterapeutický výcvik.

PSYCHOLOG

Psycholog je obecné pojmenování absolventa humanitní vysoké školy v oboru psychologie. Následně může vstoupit do zdravotnictví a získat specializaci v klinické psychologii. Psychologové pracují také ve školství, v poradenství, ve výzkumu, v sociálním sektoru, ve službách policie a hasičů nebo ve firmách. Mnozí psychologové procházejí dlouhodobým psychoterapeutickým výcvikem, a stávají se tak psychoterapeuty.

KLINICKÝ PSYCHOLOG

Klinický psycholog je psycholog, který po ukončení vysokoškolského studia psychologie začal pracovat ve zdravotnictví a získal specializovanou způsobilost (atestaci) v oboru klinická psychologie. Patří do první linie odborníků, kteří pomáhají zachytit, že se rozvíjí ppp, tedy provést diagnostiku. Může být zároveň psychoterapeutem, pokud absolvoval psychoterapeutický výcvik.

NUTRIČNÍ TERAPEUT

Nutriční terapeut je odborníkem v oblasti výživy. Jeho úkolem je navrhnout doporučení, která povedou k záchraně a vyživení organismu a postupně také k obnově zdravého vztahu k jídlu. 

Pracuje v soukromých poradnách nebo přímo v nemocnicích a v jiných zdravotnických zařízeních, kde spolupracuje s lékařem a dalšími zdravotnickými pracovníky. K tomu ho opravňuje studium v oboru nutriční terapeut nebo nutriční specialista na vysoké nebo vyšší odborné škole – nikdo jiný označení nutriční terapeut používat nesmí. Naproti tomu u výživových poradců není studium podmínkou, jejich kvalifikace může být velmi rozdílná na základě kurzů, které absolvovali, a správně by měli pracovat pouze se zdravými lidmi, kterým pomáhají například při úpravách životosprávy.

PRAKTICKÝ LÉKAŘ / PEDIATR

Praktičtí a dětští lékaři jsou jedni z prvních, kteří mohou zachytit, že se ppp rozvíjí. Znají člověka dlouhodobě, přitom ho většinou vídají s jistým časovým odstupem. Mohou tak zaregistrovat například rychlou změnu hmotnosti nebo jinou formu neprospívání. Má-li k nim člověk důvěru, může se dokázat svěřit i s psychickým trápením a dostat doporučení ke specializované péči.

V průběhu cesty k uzdravení pak tito lékaři monitorují tělesné funkce, v ideálním případě spolupracují s dalšími členy týmu. Při závažnějším průběhu mohou doporučit vyšetření specialisty, nejčastěji lékaři interních oborů, například endokrinology, gastroenterology, nefrology, nutričními a metabolickými specialisty, ale také gynekology, zubními nebo očními lékaři. Zejména při dlouhodobé podvýživě bývá významné také vyšetření hustoty kostí zvané denzitometrie.

PEER MENTOR

Peer mentor je člověk s vlastní zkušeností s ppp. Není odborníkem v pravém slova smyslu, nemusí mít žádné specifické vzdělání ani kvalifikaci. Člověku s ppp poskytuje podporu sdílením svých zkušeností a schopností vcítit se a rozumět tomu, čím prochází. Peer podpora nenahrazuje psychoterapeutickou péči, může ji doplňovat a v některých případech jí předchází. 

U peer pracovníka je nezbytně nutný dostatečný odstup od jeho vlastní nemoci, optimálně také zastřešení odbornou organizací, která za jeho práci zodpovídá. Ppp jsou záludné a často se stává, že se podporu snaží poskytovat lidé, kteří by ji sami ještě potřebovali.

OSTATNÍ ODBORNÍCI

Základní tým lze podle individuálních potřeb každého člověka doplnit dalšími specialisty, například již zmíněnými lékaři somatických oborů, ale i dalšími odborníky. Fyzioterapeuté pomáhají člověku navazovat laskavější kontakt s vlastním tělem. Sociální pracovníci se snaží zmírňovat dopady onemocnění na celkové fungování v důležitých oblastech života, jako je například škola nebo zaměstnání, a zajímají se také o rodinné a finanční zázemí.

PROCES

Principy léčby

Pro vstup na cestu k uzdravení není nutné do hloubky porozumět příčinám, které vedly k rozvoji ppp. Důležité je začít s léčbou co nejdříve.

První kroky k uzdravení cílí na zmírnění nejzávažnějších zdravotních rizik spojených s jednotlivými poruchami. Lidé se pod vlivem ppp chovají velmi podobně a předvídatelně, proto jsou i principy léčby v prvních fázích nemocí obdobné.

Když se uzdravování daří, člověk sílí a skrze symptomy nemoci stále více prosvítá jeho osobnost a specifická témata jeho životního příběhu, který je u každého jedinečný. Léčbu je třeba těmto žádoucím proměnám přizpůsobit, šít ji na míru danému člověku, aby se posílil nejvíce tam, kde právě on potřebuje a probudil v sobě laskavější zájem o sebe sama.

Šanci na uzdravení zásadně zvyšuje včasné zahájení léčby. Ppp se ale rozvíjí plíživě a dokážou člověka dlouho držet v klamu, že se ještě léčit nepotřebuje. Vsugerovávají mu představu, že na tom ještě není tak špatně, aby si pomoc zasloužil. Klíčové je ale začít s léčbou co nejdříve a nedovolit nemoci, aby člověka stáhla na dno jeho fyzických rezerv. I tak bývá cesta k uzdravení náročná a leckdy trvá řadu let. 

V následujícím textu přiblížíme, jakými fázemi může člověk procházet od plně rozvinuté závažné formy ppp až po úplné uzdravení. Neznamená to, že musí každý, kdo se s nesvobodou v jídle potýká, projít všemi. Na cestu k uzdravení každý vstupuje tam, kde právě on potřebuje. Například lidé, které si ppp ještě tolik nepodmanila, začínají rovnou v individualizovanějších fázích léčby.

PRVNÍ FÁZE

Zmírnění akutních příznaků

V těžkých fázích má onemocnění nad člověkem kontrolu. Náhled na hloubku problému bývá velmi omezený. Zejména u mentální anorexie jako by tělesné komplikace a ohrožení života byly mimo jeho zorné pole. Nemocný se už nemůže spolehnout na vlastní úsudek. Nemoc manipuluje jeho chováním a rozhoduje za něho, aniž by si toho byl vědom.

Je nutný rychlý zásah, který pomůže zmírnit příznaky a předejít nevratným důsledkům. Klíčovou triádou v této fázi nemoci bývá psychiatr, nutriční terapeut a psychoterapeut v úzké spolupráci s praktickým lékařem/pediatrem nebo internistou. Cílem je v první řadě vyživení organismu a stabilizace životních funkcí – zabránění prohlubování podvýživy, snížení intenzity zvracení nebo přejídání atd. Psychiatr a nutriční terapeut stanoví doporučení směřující k uzdravení stravovacích návyků a postoje k pohybu. Psychoterapeut klienta doprovází a podporuje, aby toto náročné období zvládl.

Ppp s sebou totiž nesou řadu záludností. Například pacienti s mentální anorexií se léčbě často brání, což bývá pro okolí, které závažnost jejich stavu realisticky vnímá, extrémně frustrující. Jenže nemoc skrze bezvýhradnou kontrolu jídla a pohybu dopřává pocit kontroly nad vlastním životem. Vloudí se zkrátka do přízně natolik, že ji člověku začne považovat za součást vlastní identity. Tu se pak vcelku logicky bojí opustit nebo dokonce pochybuje, zda bez ní dokáže žít. Domnělé bezpečí, které nemoc nabízí, se tak brzy stane vězením obehnaným strachem a úzkostí. Sebemenší vzpouru proti nastaveným pravidlům a rituálům totiž nemoc trestá salvou výčitek a pocitem selhání.

I v období nadvlády ppp si lidé bývají alespoň z malé části schopni uvědomit, že se dostali do potíží. Typická je ale obrovská rozpolcenost, kdy jako by se chtěli a zároveň nechtěli uzdravit. Při mentální anorexii je klamou jejich smysly, kdy se nevidí zdaleka tolik hubení, jako jim tvrdí okolí, klame je jejich myšlení. Rozeznat, jaké kroky vedou k uzdravení od těch, které jim našeptává nemoc, je pro ně nadlidský úkol. Pro první fázi léčby ppp je typické, že se lidé znovu a znovu odhodlávají a zase couvají. Mají strach z výčitek, z úzkostí, z důsledků změn, které nemají pod kontrolou. Při mentální bulimii zažívají také strach z přibírání na váze po přejídání bez zvracení.

V takových chvílích se nelze důvěřovat signálům vlastního organismu. Člověk svádí boj sám se sebou. K cestě ven z bludných kruhů zprvu potřebuje nasměrování od druhých. Určitá míra dohledu nad dodržováním doporučeného režimu v jídle a pohybu je v této fázi nevyhnutelná. Takový přístup může zpočátku skutečně působit jako odosobněný a mechanický, nemusí ale trvat dlouho a skrze něj se otevře cesta do další fáze s narůstajícím prostorem pro individualitu. Navíc se rozhodně nevylučuje s projevem respektu k člověku a jeho k odvaze zkoušet se od nemoci odvracet.

Počátky léčby lze bez přehánění přirovnat k cestě nebezpečnou krajinou, na kterou člověk vstupuje se zavázanýma očima a s neznámými lidmi v roli průvodců. Důvěra v to, že jsou okolo lidé, kteří to se mnou myslí lépe než nemoc, vzniká postupně a vyžaduje čas, zájem a respektující přístup.

Tato fáze se za předpokladu multidisciplinární péče, spolupráce pacienta a podpory blízkých může odehrávat ambulantně nebo formou stacionáře, v některých případech je ale nutná hospitalizace v nemocnici. Pokud se objeví intenzivnější depresivní nebo úzkostné prožívání, může psychiatr předepsat léky.

Kde: hospitalizace na akutním/specializovaném lůžku – stacionář – ambulantně

S kým: psychiatr – nutriční terapeut – psychoterapeut – rodinný psychoterapeut dle potřeby – v úzké spolupráci s praktickým lékařem/pediatrem nebo internistou

Jak dlouho: Od zahájení léčby přibližně v řádu měsíců, do chvíle, když už člověk nepotřebuje tolik kontroly od druhých pro následování doporučeného režimu.

DRUHÁ FÁZE

Posílení rozhodnutí k uzdravení

Ve chvíli, kdy člověk není v ohrožení života a do stravování se podaří dostat pravidelnost, je potřeba předat mu zodpovědnost do vlastních rukou. Stále může přetrvávat určitá míra rozpolcenosti, ale chvilkové zakolísání už tolik neohrožuje jeho vlastní chuť se uzdravit. Pro lidi propuštěné z nemocnice to může být velmi náročné období.

Najednou je pouze na nich, aby si osvojené návyky přenesli do života a sami se zbavili zbylých pravidel, kterými je nemoc ještě stále ohrožuje. Okolí může nabýt dojmu, že dosažením zdravé hmotnosti je léčba u konce a oni si mohou připadat sami. Tím spíš je důležité mít k dispozici tým odborníků pro intenzivní ambulantní spolupráci, případně lze využít stacionář. Stále je potřeba hodně pozornosti věnovat tématům jako je zvládání jídla a vztah k pohybu, postupně se ale uvolňuje stále více prostoru pro důležitá témata, která byla starostmi okolo jídla překryta.

Důležitým partnerem z řad odborníků se stává psychoterapeut. Teprve s vyživením těla se objevuje prostor pro hlubší psychoterapeutickou práci. Skrze upřímný zájem psychoterapeuta se v člověku může začít probouzet zájem o sebe sama a jiné aspekty vlastního života než jsou kontury těla a podávané výkony. Někdy se lidé paradoxně mohou cítit psychicky hůř, protože se najednou oživí témata, která ppp přechodně utlumila. Do psychoterapie proto patří také povídání o tom, jak se o sebe v takových chvílích postarat.

Proces uzdravování není lineární. Nejde jen o dodržování jídelníčku, člověk se musí naučit jiné způsoby, jak zvládat nejistotu, úzkost a stres. Je normální, že se lidé v některých momentech mohou chtít vrátit do bezpečí nemoci, nebo si to i vyzkoušejí. I pomyslné uklouznutí je ale třeba chápat jako proces učení – neznamená návrat na začátek. Člověk postupně učí rozpoznávat včasné známky toho, že je mu hůř a mohlo by dojít k znovuzplanutí nemoci. V dlouhodobém horizontu je tou nejlepší prevencí navazování vlídnějšího vztahu se sebou a prohlubování porozumění sobě.

Kde: ambulance – stacionář – hospitalizace na psychoterapeutickém oddělení

S kým: psychoterapeut – další odborníci dle individuální potřeby: někdo potřebuje více pomoc nutričního terapeuta, někdo jiný psychiatra, někdy se začne do popředí mohou dostávat vztahová a rodinná témata, která uzdravení z ppp komplikují

Jak dlouho: Individuálně.

TŘETÍ FÁZE

Individuální terapie

Zatímco dosavadní cesta byla pro velkou část lidí s ppp podobná a zaměřovala se na odstranění nemoci ze života, od této chvíle je cesta každého člověka jedinečná stejně jako jeho životní příběh. Cílem je objevovat, jak žít smysluplný a spokojený život, což pro každého může znamenat něco jiného.

Psychoterapeut se proto stále častěji ptá, jak by klient věci pro sebe potřeboval, ne jaké by měly být obecně. Nejčastějšími oblastmi, kterých se psychoterapie dotýká, bývají mezilidské vztahy, vztah k sobě i k tělu, zásadním tématem bývá zacházení s vlastními emocemi. Uvolňuje se také prostor pro zkoumání hlubších souvislostí, které ppp umožnily do života vstoupit.

Cílem psychoterapie není jednou pro vždy vyřešit všechna trápení, ale pomoci člověku, aby se stával odolnějším a víc si důvěřoval ve schopnosti těžkosti zvládat, aniž by si musel pomáhat kontrolou jídla.

S kým a jak dlouho: Tato fáze je velmi individuální jak svou délkou, tak i podobou. Jádrem bývá psychoterapie, v případě potřeby i další odborníci (pravidelně/jednorázově).

ČTVRTÁ FÁZE

Je možné se úplně uzdravit?

V 3pe věříme, že úplné uzdravení možné je. Ppp jsou urputná onemocnění, která mají tendenci o sobě dávat vědět i po obdobích relativního klidu. Často to ale bývá důsledkem uvíznutí v léčbě vztahu k jídlu a pohybu někde na půl cesty. V takových případech se lidé sice dostanou z nejhoršího, ale nezbaví se všech svazujících pravidel, která jim ppp vnutila.  

Přitom si toho ani nemusí být plně vědomi, pozůstatky nemoci se umí úspěšně skrývat třeba i pod nálepkou některého z takzvaně zdravých výživových stylů. Pro úplné uzdravení je proto potřeba přestat jídlo bez výjimky dělit na dobré a špatné, zdravé a nezdravé a vrátit mu význam běžné součásti života. Je užitečné si opakovaně ověřovat, zda rozhodnutí ve výběru jídla a pohybové aktivity člověk skutečně dělá ze své vůle. A hledat pro sebe jiné způsoby seberealizace a jiné profese než ty, která se točí okolo jídla a tělesného vzezření – alespoň pro několik prvních let.

Zároveň je třeba nasytit nejen fyzický, ale i tzv. mentální hlad. Mozek a celý organismus člověka potřebuje po období nedostatku získat důvěru, že už je venku bezpečno, že jídlo skutečně je a bude dostupné a nepřijde další pohroma. Proto si často po hladovění žádá na určitou dobu výrazně vyšší množství jídla, samozřejmě zejména z kategorie jídel dříve zakázaných. Pokud člověk dokáže touto fází projít, nechá poslední zbytky strachů z jídla za sebou a znovuzplanutím nemoci je ohrožen daleko méně.

Závěrem chceme připomenout, že pro život je rozhodující to, jak se člověk chová. Daleko více než to, co mu bezděčně přijde na mysl. Uzdravit se neznamená, že se už nikdy neobjeví myšlenka na omezení jídla nebo třeba nápad jít se přejíst. Stává se to typicky v obdobích většího stresu a nejistoty. Je normální cítit se v životě nejistě nebo ztraceně. Člověk se zkušeností s ppp, který poctivě prošel celou cestou k uzdravení, si ale už dokáže uvědomit, že je tvůrcem svých rozhodnutí. A že má v každé situaci možnost se rozhodnout, zda následovat hlas minulosti, kterému na něm nikdy nezáleželo, a nebo sám sebe.

Aktuality

Nové články přímo do schránky.